Carl Rogers (1902-1987) byl humanistický psycholog, který souhlasil s hlavními předpoklady Abrahama Maslowa. Rogers (1959) však dodal, že k tomu, aby člověk „rostl“, potřebuje prostředí, které mu poskytuje opravdovost (otevřenost a sebeodhalení), přijetí (je vnímán s bezpodmínečným pozitivním postojem) a empatii (je mu nasloucháno a je mu rozuměno).

Bez nich se vztahy a zdravé osobnosti nebudou rozvíjet tak, jak by měly, podobně jako strom neroste bez slunečního světla a vody.

Rogers věřil, že každý člověk může v životě dosáhnout svých cílů, přání a tužeb. Když, nebo spíše pokud tak učiní, dojde k sebeaktualizaci.

To byl jeden z nejdůležitějších přínosů Carla Rogerse pro psychologii, a aby člověk dosáhl svého potenciálu, musí být splněna řada faktorů.

Sebeaktualizace

„Organismus má jednu základní tendenci a snahu – aktualizovat, udržovat a posilovat prožívající organismus“ (Rogers, 1951, s. 487).

Rogers odmítal deterministickou povahu psychoanalýzy i behaviorismu a tvrdil, že se chováme tak, jak se chováme, protože vnímáme svou situaci. Protože nikdo jiný nemůže vědět, jak vnímáme, jsme nejlepšími odborníky sami na sebe.

Carl Rogers (1959) se domníval, že lidé mají jeden základní motiv, a to tendenci k seberealizaci – tj. k naplnění svého potenciálu a dosažení nejvyšší možné úrovně lidského bytí.
Stejně jako květina, která se rozvine do svého plného potenciálu, pokud má vhodné podmínky, ale která je omezována svým prostředím, tak i lidé budou vzkvétat a dosahovat svého potenciálu, pokud je jejich prostředí dostatečně dobré.
Na rozdíl od květiny je však potenciál jednotlivého člověka jedinečný a je nám souzeno rozvíjet se různými způsoby v souladu s naší osobností. Rogers věřil, že lidé jsou od přírody dobří a tvořiví.

Destruktivními se stávají pouze tehdy, když špatné sebepojetí nebo vnější omezení přehluší proces oceňování. Carl Rogers věřil, že aby člověk dosáhl sebeaktualizace, musí být ve stavu kongruence.

To znamená, že k sebeaktualizaci dochází tehdy, když je „ideální já“ člověka (tj. to, kým by chtěl být) v souladu s jeho skutečným chováním (sebeobrazem).

Rogers popisuje jedince, který se aktualizuje, jako plně funkční osobu. Hlavním určujícím faktorem toho, zda se staneme sebeaktualizovanými, je zkušenost z dětství.

Plně fungující osoba

Rogers věřil, že každý člověk může dosáhnout svého cíle. To znamená, že osoba je v kontaktu s tady a teď, se svými subjektivními prožitky a pocity, neustále roste a mění se.

V mnoha ohledech Rogers považoval plně fungující osobu za ideál, kterého lidé nakonec nedosáhnou. Je nesprávné o uvažovat o plně fungujícím jedinci jako o konci nebo završení životní cesty; spíše se jedná o proces neustálého stávání se a změny.

zena na setkani s psychoterapeutem

Rogers identifikoval pět charakteristik plně fungujícího člověka:

  • 1. Otevřenost vůči zkušenostem: přijímá pozitivní i negativní emoce. Negativní pocity nepopírá, ale zpracovává je (místo aby se uchyloval k obranným mechanismům ega).
  • 2. Existenciální prožívání: v kontaktu s různými zkušenostmi tak, jak se v životě objevují, vyhýbá se předsudkům a předpojatosti. Schopnost žít a plně ocenit přítomnost, neohlížet se stále do minulosti nebo dopředu do budoucnosti (tj. žít pro přítomnost).
  • 3. Důvěřovat pocitům: věnovat pozornost pocitům, instinktům a instinktivním reakcím a důvěřovat jim. Lidé se sami rozhodují správně a měli bychom si důvěřovat, že se rozhodujeme správně.
  • 4. Kreativita: Kreativní myšlení a riskování jsou rysy života člověka. Člověk nehraje stále na jistotu. Zahrnuje schopnost přizpůsobovat se a měnit a vyhledávat nové zkušenosti.
  • 5. Naplněný život: člověk je šťastný a spokojený se životem a stále hledá nové výzvy a zkušenosti.

Podle Rogerse jsou plně fungující lidé dobře přizpůsobení, vyrovnaní a zvědaví. Takoví lidé často dosahují ve společnosti vysokých úspěchů.
Kritici tvrdí, že plně fungující člověk je produktem západní kultury. V jiných kulturách, např. východních, se více cení úspěch skupiny než úspěch jednotlivce.

Rozvoj osobnosti

Ústředním pojmem Rogersovy teorie osobnosti je pojem já neboli sebepojetí. Ten je definován jako „uspořádaný, konzistentní soubor vnímání a přesvědčení o sobě samém“.

Já je humanistický termín pro to, kým skutečně jako osoba jsme. Já je naše vnitřní osobnost a lze ho přirovnat k duši nebo Freudově psychice. Já je ovlivněno zkušenostmi, které člověk ve svém životě zažil, a interpretacemi těchto zkušeností. Dva hlavní zdroje, které ovlivňují naše sebepojetí, jsou zkušenosti z dětství a hodnocení druhými lidmi.

Podle Rogerse (1959) chceme cítit, prožívat a chovat se tak, aby to odpovídalo našemu sebeobrazu a odráželo to, jací bychom chtěli být, tedy naše ideální já. Čím blíže jsou si náš sebeobraz a ideální já navzájem, tím jsme konzistentnější neboli kongruentnější a tím vyšší je náš pocit vlastní hodnoty.

O člověku se říká, že se nachází ve stavu inkongruence, pokud je pro něj některá část celku jeho zkušenosti nepřijatelná a je v sebeobrazu popřena nebo zkreslena.

Humanistický přístup uvádí, že já se skládá z pojmů, které jsou pro nás jedinečné. Sebepojetí zahrnuje tři složky:

Sebehodnocení

Sebeúcta (neboli sebehodnocení) zahrnuje to, co si o sobě myslíme. Rogers se domníval, že pocity vlastní hodnoty se vyvíjejí v raném dětství a formují se na základě interakce dítěte s matkou a otcem.

Sebepojetí

To, jak sami sebe vidíme, což je důležité pro dobré psychické zdraví. Sebepojetí zahrnuje vliv obrazu našeho těla na vnitřní osobnost.

Na jednoduché úrovni se můžeme vnímat jako dobrý nebo špatný člověk, krásný nebo ošklivý. Sebeobraz ovlivňuje to, jak člověk myslí, cítí a chová se ve světě.

Ideální já

Jedná se o osobu, kterou bychom chtěli být. Skládá se z našich životních cílů a ambicí a je dynamické – tj. neustále se měnící. Ideální já v dětství není ideálním já v našem dospívání nebo ve dvaceti letech atd.

Reapekt a sebeúcta

Carl Rogers (1951) považoval dítě za nositele dvou základních potřeb: pozitivního respektu ze strany druhých lidí a sebeúcty.

To, jak o sobě smýšlíme, náš pocit vlastní hodnoty, má zásadní význam jak pro psychické zdraví, tak pro pravděpodobnost, že dokážeme dosáhnout životních cílů a ambicí a dosáhnout seberealizace.

Sebeúctu lze vnímat jako kontinuum od velmi vysoké po velmi nízkou. Podle Carla Rogerse (1959) člověk, který má vysokou sebeúctu, tj. má sebedůvěru a pozitivní pocity ze sebe sama, čelí životním výzvám, přijímá občasné neúspěchy a neštěstí a je otevřený vůči lidem.

Osoba s nízkou sebeúctou se může vyhýbat životním výzvám, nepřijímá, že život může být někdy bolestný a nešťastný, a ve vztahu k druhým lidem se bude bránit a bude ostražitá.

Rogers se domníval, že pocity vlastní hodnoty se vyvíjejí v raném dětství a formují se na základě interakce dítěte s matkou a otcem. Když dítě vyroste, ovlivní pocity vlastní hodnoty interakce s druhými lidmi.

Rogers věřil, že potřebujeme, aby nás druzí vnímali pozitivně; potřebujeme se cítit ceněni, respektováni, aby se s námi zacházelo s láskou a abychom byli milováni. Pozitivní úcta souvisí s tím, jak nás druzí lidé hodnotí a posuzují v sociálních interakcích. Rogers rozlišoval mezi bezpodmínečným pozitivním respektem a podmíněným pozitivním respektem.

Bezpodmínečné pozitivní přijetí

Bezpodmínečný pozitivní respekt je takový, kdy rodiče, významné osoby v životě člověka (a humanistický psychoterapeut) přijímají a milují člověka takového, jaký je. Pozitivní ohled není odvolán, pokud osoba udělá něco špatně nebo udělá chybu.

Důsledkem bezpodmínečného pozitivního respektu je, že se osoba cítí svobodná zkoušet věci a dělat chyby, i když to někdy může vést k tomu, že se jí to zhorší.

U lidí, kteří jsou schopni seberealizace, je pravděpodobnější, že se jim dostalo bezpodmínečného pozitivního respektu od druhých, zejména od rodičů v dětství.

Podmíněný pozitivní vztah

Podmíněný pozitivní ohled je takový, kdy pozitivní ohled, pochvala a souhlas závisí na tom, zda se dítě například chová tak, jak rodiče považují za správné.

Dítě tedy není milováno pro to, jaké je, ale pod podmínkou, že se bude chovat pouze způsobem, který rodiče schvalují.

V krajním případě člověk, který neustále usiluje o souhlas druhých lidí, pravděpodobně v dětství zažil pouze podmíněnou pozitivní úctu.

Kongruence

Ideální já člověka nemusí být v souladu s tím, co se v životě a zkušenostech člověka skutečně děje. Proto může existovat rozdíl mezi ideálním já člověka a jeho skutečnou zkušeností. Tomu se říká inkongruence.

Tam, kde se ideální já člověka a jeho skutečná zkušenost shodují nebo jsou si velmi podobné, existuje stav kongruence. Málokdy, pokud vůbec, existuje úplná kongruence; všichni lidé zažívají určitou míru inkongruence.

Rozvoj kongruence je závislý na bezpodmínečném pozitivním respektu. Carl Rogers věřil, že aby člověk dosáhl sebeaktualizace a stal se sám sebou, musí být ve stavu kongruence.

Podle Rogerse chceme cítit, prožívat a chovat se způsobem, který je v souladu s naším sebeobrazem a který odráží to, jací bychom chtěli být, naše ideální já.

Čím více se naše představa o sobě samém a naše ideální já navzájem shodují, tím více jsme konzistentní nebo kongruentní a tím vyšší je náš pocit vlastní hodnoty. O člověku se říká, že se nachází ve stavu inkongruence, pokud je pro něj některá část celku jeho zkušenosti nepřijatelná a je v sebeobrazu popřena nebo zkreslena.

Inkongruence je „rozpor mezi skutečnou zkušeností organismu a sebeobrazem jedince, pokud tuto zkušenost reprezentuje.

Protože dáváme přednost tomu, abychom sami sebe viděli způsobem, který je v souladu s naším sebeobrazem, můžeme používat obranné mechanismy, jako je popírání nebo potlačování, abychom se cítili méně ohroženi některými z pocitů, které považujeme za nežádoucí.

Člověk, jehož sebepojetí není v souladu s jeho skutečnými pocity a prožitky, se bude bránit, protože pravda bolí.

Citáty Carla rogerse na závěr

Než zvážíte návštěvu psychoterapeuta působícího v rogeriánské psychoterapii, měli byste si zjistit i další informace. Pojďme se závěrem podívat na některé citáty Carla Rogerse:
„Podstatou tvůrčího je jeho novost, a proto nemáme žádné měřítko, podle kterého bychom ho mohli posuzovat.“

„Postupně jsem dospěl k jednomu negativnímu závěru ohledně dobrého života. Zdá se mi, že dobrý život není žádný pevný stav. Podle mého názoru to není stav ctnosti, spokojenosti, nirvány nebo štěstí. Není to stav, v němž je jedinec upraven, naplněn nebo aktualizován. Použijeme-li psychologické termíny, není to stav snížení pudu, snížení napětí nebo homeostázy“.

„Dobrý život je proces, nikoli stav bytí. Je to směr, nikoli cíl“.

5/5 - (1 vote)

Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu pod tímto článkem jen za 50 Kč
Zobrazit formulář pro nákup