Dávno pryč jsou ty doby, kdy se vícedílné televizní počiny soustřeďovaly zejména na takzvané „soap opery“, jejichž cílem bylo uspokojovat poptávku žen setrvávajících v domácnosti, případně matek na rodičovské dovolené. Dnes můžete na mnoha televizních stanicích prakticky celý den sledovat seriálové tituly rozmanitého žánru, které jsou cíleny na nejrůznější kohorty publika. Sledování životních epizod, jež se přihodí nikoli jedinci samotnému, ale někomu jinému, patří mezi fascinace současného člověka majícího přístup k televiznímu vysílání či výpočetním technologiím.
Každému podle jeho chuti
Teď na rovinu. Přiznejte alespoň sami sobě, zde skutečně neexistuje jediný seriál, který by Vás nikdy v životě nezaujal natolik, že jste měli tendenci opakovaně očekávat další jeho epizody. Pokud nepatříte mezi asketiky zapřisáhle odmítající vlastnit televizní přijímač (či minimálně některý notebooku nebo stolního počítače s připojením na internet, v jehož rámci lze televizní seriály dnes také sledovat), nevěříme, že byste na podobnou otázku mohli s čistým svědomím odpovědět ano.
Kdo by nechtěl mít alespoň občas možnost nahlédnout pod pokličku života druhých? I když je tato poklička do značné míry smyšlenkou vycházející z pera některého z amerických scénáristů či dramaturgů. Seriály nám totiž umožňují něco, co v běžném životě dostaneme pouze těžko – možnost vidět do života druhým (protože přátele, ať jsou Vám sebebližší, si ty nejpikantnější historky rádi nechávají pro sebe, tomu můžete klidně věřit) a zároveň se u toho pohledu bavit právě proto, že víte, že smrt, kterou právě odvysílali, se ve skutečnosti nestala a herec žije spokojeně dál.
Navíc se skrze seriálové vysílání bavíme také tím, že nás přenáší do různých částí světa, historických období (včetně těch, která ještě oficiálně nenastala) a sociálních skupin, jichž sami nejsme členy. Jednm se o jakousi praformu virtuální reality, která povětšinou nekončí pouhým jedním ohlédnutím, ale poskytuje nám útočiště neustále znova.
